Styly a cvičení
Qigong
Qigong, někdy také správně nazývaný Nei Gong (vnitřní kung fu), má mnoho variant a směrů. Existuje mnoho taoistických a buddhistických stylů a sestav Qigongu podle místa vzniku – shaolinské, wudangské, emeiské a mnoho dalších, pocházejících z různých zdrojů. Každý styl je jedinečný a má své zvláštnosti. Zaměření bývá různé – od zdravotně-preventivního cvičení, přes bojový qigong, až po různé meditativní a duchovní praktiky.
Qigong má velmi dlouhou historii – více než 5000 let. Tuto dlouhou dobu lze rozdělit do zhruba čtyř období. O prvním období, které začalo někdy před rokem 1122 př.n.l. kdy byla vytvořena „Kniha proměn“ (Yi Jing), se ví jen málo. Kniha proměn byla pravděpodobně první čínská kniha vztahující se k Qi. Zavedla koncept tří přírodních energií nebo sil (San Cai): Tian (Nebe), Di (Země), a Ren (Člověk). Studium vztahu těchto tří přírodních sil byl první krok ve vývoji Qigong. Během dynastie Čou (1122-934 př.n.l.), Lao-c' zmínil některé dýchací techniky ve své klasické knize „Dao De Jing“ (Tao te ťing). Zdůraznil, že způsob, jak získat zdraví, je „soustředit se na Qi a dosáhnout měkkosti“.
První období trvalo až do dynastie Han, kdy Buddhismus a jeho meditační metody byly imporovány z Indie. Tím nastalo druhé období – náboženská éra Qigongu. Mnohé buddhistické meditace a postupy Qigong, které byly v Indii praktikovány po tisíce let, byly včleněny do čínské kultury. V buddhistických chrámech se vyučovalo mnoho metod Qigong, zejména nehybná meditace Chan, která znamenala počátek nové éry čínského Qigongu. Hodně postupů z hlubší teorií a praxí Qigong, které byly vyvinuty v Indii, byly přineseny do Číny. Tyto klášterní tréninkové postupy byly tajné a nebyly předávány laikům; až v průběhu tohoto století se pomalu stávají dostupné pro veřejnost. Nedlouho poté, co byl buddhismus importován do Číny, taoista jménem Zhang Dao-Ling zkombinoval tradiční taoistické principy s buddhismem a vytvořil náboženství zvané Dao Jiao. Mnohé z těchto metod byly meditační kombinace principů a tréninkových metod z obou zdrojů. Vzhledem k tomu, že i v Tibetu se vyvinula další odnož buddhismu s vlastním učebním systémem a metodami dosažení buddhovství, byli tibetští buddhisté také zváni do Číny. Za určitý čas byly i jejich praktiky absorbovány. Během dynastie Jin ve 3. století n.l., taoista Jun Qian použil pohyby zvířat a vytvořil sestavu Wu Qin Xi (hra pěti zvířat), která ukazovala, jak zvýšit oběh Qi prostřednictvím zvláštních pohybů.
Náboženská éra Qigongu trvala až do dynastie Liang, kdy bylo zjištěno, že qigong může být použit pro bojové účely. To byl začátek třetího období – bojového Qigongu. V této éře bylo vyvinuto velmi mnoho různých buddhistických a taoistických stylů bojového Qigongu – například Osm brokátových cviků (Ba Duan Jin) a celá řada dalších. Kolem roku 520 n.l. pozval císař Xiao Wen buddhistického mnicha jménem Da Mo (Bodhidharma), aby kázal v Číně buddhismus. V roce 527 n.l. přišel Da Mo do chrámu Shaolin, kde později zavedl do praxe metodu proměny šlach a svalů (Yi Jin Jing) a metodu promývání kostní dřeně a mozku (Xi Sui Jing). Postup Yi Jin Jing byl určen hlavně k posílení zdraví a změně fyzického těla ze slabého na silné. Mniši, kteří praktikovali Yi Jin Jing, zjistili, že zlepšuje nejen jejich zdraví, ale také se výrazně zvýšila jejich síla. Když byl tento trénink Qigongu plně integrován do jejich formy bojového umění, zvýšila se účinnost technik. Naproti tomu Xi Sui Jing učil mnichy, jak používat Qi k čištění kostní dřeně a posílení imunitního systému, a také jak energetizovat mozek a dosáhnout osvícení. Protože Xi Sui Jing byl těžší na pochopení a praktikování, tréninkové metody byly tajné a znalo je jen velmi málo žáků v každé generaci.
Období bojového Qigongu trvalo až do svržení dynastie Čching v roce 1911 a od této doby byl trénink čínského Qigongu míchán s Qigong praktikami z Indie, Japonska a mnoha dalších zemí.
Fenomén Qi
Jak taoismus, buddhismus, čínská medicína i jóga shodně uznávají za zdroj života člověka nekonečné zásoby Qi – potenciál energie, který je v těle latentně přítomný. Qi má určitou souvislost s vnitřním ohněm. Je-li tento vnitřní oheň neklidný, rychle hořící a všespalující – výrazem čehož je neklidná, nepokojná mysl, těkající od jednoho objektu ke druhému – pak tento věčně neklidný oheň nazýváme sekundární oheň, zatímco v harmonickém stavu oheň vládnoucí. Když má člověk tento vládnoucí oheň, pak může být probuzena i latentní energie Qi.
Termíny jako latentní energie, pravá Qi, prána, shakti, kundalíní apod., jsou taoismu, józe i buddhismu dobře známy. S energií Qi úzce souvisí teorie pěti prvků – wu xing. Tím se nemyslí hrubohmotné fyzické projevy těchto prvků, ale jejich vnitřní, jemnohmotná podstata. Z těchto pěti prvků vládne srdci a mysli oheň. Starý znak pro Qi znamená „žádný oheň“ (modernější pojetí označuje Qi znakem, který znamená vzduch, dech apod.), čímž se myslí „žádný sekundární oheň“ (smyslové touhy). Jestliže člověk dokáže utišit svoji mysl, pak se v něm začíná aktivovat pravá Qi.
Účelem praktikování metod qigongu a jógy je probuzení latentní energie – pravé Qi. V józe se jí říká shakti (duchovní energie) nebo kundalini (svinutá, stočená energie) nazývaná také (nepřesně) „hadí síla“.
V buddhismu je nazývána duchovní silou nebo duchovním žárem dharmy. Můžeme ji považovat za primární energii života. Nikoliv ve smyslu fyzikálním, protože je samotnou absolutní podstatou všech dalších projevů, včetně hmotného. Může se tedy projevovat i fyzikálně, jako například elektrická energie nebo fyzicky jako sexuální energie, ale jsou to jen jedny z mnoha jejích projevů v hmotném světě. Je tedy prapůvodní duchovní silou a podstatou všech jevů.
Většina lidí, kteří se učí qigong, jógu nebo meditaci, mají tendenci spojovat Qi s dýcháním. V důsledku toho se potom domnívají, že vzduch je zdrojem vnitřní Qi člověka. Probuzení pravé Qi však nezávisí výhradně na vnějším dýchání.
Pro kultivaci pravé Qi je vzduch palivem, které rozněcuje a podporuje vnitřní oheň. Pro představu můžeme použít symboliku vnitřní alchymie – ohně zahřívajícího kotlík, ve kterém je pravá Qi – kundalini, ve svém surovém, neaktivním (svinutém) stavu. Zažehneme-li oheň pod kotlíkem a podporujeme-li hoření, přičemž dbáme na udržení správné teploty po jistou delší dobu, pravá Qi v kotlíku se probudí a začne být aktivní. Nyní začíná proces vlastní vnitřní transmutace (proměny) pravé Qi ze surového, neaktivního stavu, až do vysoce sofistikované, aktivní podoby. V tomto bodě se postupně snižuje potřeba dodávání energie zvenku.
Analogicky v meditativním stavu, kdy se mysl uklidní a začne pracovat na jiné frekvenci, se vnější dech zpomalí a stává se velmi mělkým, že téměř ustává. Začíná fungovat vnitřní přirozený dech ve spodní části břicha a v oblasti tzv. spodního Dantianu (energetické centrum v dolní části břicha). Taoisté výstižně nazývají tento stav „embryonálním dýcháním“.
Celý tento naznačený postup je třeba chápat jako dlouhodobý proces, který se vyznačuje celou řadou určitých duševních i tělesných pochodů a stavů, které slouží zároveň jako potvrzení i vodítko k dalšímu postupu. Projevy v procesu probuzení pravé Qi se mohou lišit od člověka k člověku v závislosti na jeho psychickém a fyzickém stavu.
Energetická centra a dráhy Qi
Taoistická teorie uznává existenci tří tzv. Dantian (tan-tchien). Dantian znamená něco jako rumělkové pole, pole elixíru nesmrtelnosti – centra koncentrované energie Qi. Podle lokalizace se rozlišuje horní, střední a dolní Dantian. Horní dantian je umístěn uprostřed hlavy za bodem ležícím uprostřed mezi obočími. Střední dantian uprostřed hrudníku za bodem ležícím na hrudní kosti uprostřed mezi prsními bradavkami. Dolní dantian je umístěn v dolní části břicha za bodem, ležícím asi na čtyři prsty pod pupkem.
Základem taoistické praxe kultivace Qi je také znalost a funkce tzv. dvanácti meridiánů (kanálů), kterými v těle proudí životní energie. Akupunkturní praxe je založena na principu, že Qi proudí každé dvě hodiny jedním z těchto dvanácti meridiánů, které korespondují s vnitřními orgány těla. Nicméně pro taoistickou praxi mají význam ještě doplňkové meridiány – tzv. osm mimořádných drah. Ty souvisí s funkcemi nervového systému – centrálního, autonomního, mozku atd.
Jóga a buddhismus používají ve své praxi koncepci tří hlavních drah a (většinou) sedmi hlavních energetických center – lotosů, čaker.
Slovo čakra se překládá jako „kolo“ – centrum energie, nacházející se v jemnohmotné úrovni. Často se čakry znázorňují jako lotosové květy s různým počtem okvětních plátků. Pro účely praxe se používá často sedm hlavních čaker, někdy se jich v závislosti na jednotlivých systémech používá více nebo i méně.
Umístění sedmi hlavních čaker je následující:
- Muladhara (kořenová) je umístěna v perineu (mezi pohlavními orgány a konečníkem),
- Svadhishthana (sakrální)je umístěna v oblasti křížové kosti,
- Manipura (pupeční) na páteři v úrovni pupku,
- Anahata (srdeční) na páteři v úrovni srdce,
- Vishuddha (krční) v oblasti krční páteře,
- Ajna (čelní) v hlavě v úrovni středu mezi obočími,
- Sahasrara (tisícipláteční lotos) je umístěna několik centimetrů nad hlavou.
Tři hlavní dráhy jsou Ida – měsíční (začínající v levé nosní dírce) jde po levé straně páteře dolů, Pingala – sluneční (začínající v pravé nosní dírce) jde po pravé straně páteře dolů a Sushumna – střední, páteřní kanál, který jde nahoru do vrcholu hlavy.
Ve skutečnosti zdaleka nejsou jen tato energetická centra a meridiány Qi. Meridiány tvoří celou kompletní energetickou síť – staré tantrické spisy se zmiňují o klasickém počtu 72.000. Stejně tak je v tantrách podrobně popsána funkce mnoha čaker v celém těle, s nichž jen na páteři se jich nachází několik desítek.